A tak jsem začala psát blog….

Nikdy bych si nemyslela, že budu mít svůj blog. Není to přece nic pro mě, psát neumím. Taky mi připadalo podivné psát o sobě veřejně a odhalovat tak své soukromí. Měla jsem i nepříjemný pocit z toho, že po zveřejnění si článek bude žít vlastním životem a já nijak neovlivním, jak na něj lidé budou reagovat. Měla jsem zkrátka strach, že nebudu mít pod kontrolou, co se stane.

Teď tady ale sedím a píšu první řádky svého vlastního blogu. Má životní cesta mě sem dovedla a já se jí přirozeně nechávám vést.

Vztahy a lidská psychika mě zajímaly odjakživa

Už jako malé dítě jsem vnímala a zkoumala lidské vztahy. Ve školce jsem si všímala agresivních dětí, které braly ostatním hračky jen proto, že je chtěly pro sebe. Přitom je nezajímalo, že tím druhému ublíží. Vůbec jsem nechápala, jak jim to může být jedno. Vždy jsem toužila po tom, aby se k sobě lidé chovali ohleduplně a aby ve vztazích netrpěli.

Je to asi právě tato má vlastnost, která způsobuje, že se mi lidé často sami od sebe svěřují se svým soukromím. Chtějí poradit. Mě pak samy napadají způsoby, jak druhého povzbudit, aby se cítil lépe. Dokážu mu nabídnout jiný úhel pohledu na jeho situaci.

Vnímám i potenciál člověka, jeho skryté schopnosti, o kterých často nemá ani tušení. Když ho na ně pak upozorním, většinou je překvapen z uvědomění, že má větší hodnotu, než si sám myslel.

Každý člověk má hodnotu a potenciál

Tento přístup jsem hodně využívala při svém podnikání. Dvacet let jsem měla šicí dílnu, která se rozrostla až na čtyřicet zaměstnanců. Když jsem si vybírala, koho zaměstnám, dávala jsem přednost ženám ve věku kolem 50 let. Proč?

Připadalo mi nespravedlivé, jak většina společnosti tyto ženy odmítá zaměstnat – jen kvůli jejich věku! Přitom spousta z nich má skvělé pracovní zkušenosti a velkou chuť pracovat. Často si v životě dělám věci po svém a v přístupu k těmto ženám jsem to uplatňovala taky.

Vytvářela jsem jim pracovní podmínky přizpůsobené jejich schopnostem.

V mnoha ženách jsem vnímala schopnosti, o kterých samy nevěděly. Bavilo mě jim pomáhat s hledáním pracovního uplatnění v mé firmě. Byly pak schopné podávat opravdu dobré pracovní výkony.

Když jsem je následně chválila, slovně nebo finančně, byly sice rády, ale vnímala jsem jejich rozpaky. V naprosté většině nebyly zvyklé, že by je někdo oceňoval. Jako by to zažívaly poprvé. Postupem času, až si na můj přístup zvykly, mnohé doslova rozkvetly. Začaly být více uvolněné, mít větší radost ze života. Tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů, proč to dělat.

Byly vděčné za práci a dělaly ji s nadšením. Neměly pocit, že jsou k ničemu, ale že mají hodnotu.

Podávaly dobré pracovní výkony a práce je navíc bavila. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se česká šicí dílna udržela na trhu celých dvacet let. Nikdo nechápal, jak je to možné. Sice jsem nemohla změnit to, jak společnost přistupuje k těmto ženám, ale byla jsem ráda, že aspoň takto můžu přispívat ke zlepšení života některých z nich.

Životní okolnosti se seběhly tak, že už v šití nepodnikám, ale pořád v sobě mám potřebu pomáhat lidem k lepšímu životu.

A jak to celé souvisí s tímto blogem?

Napadlo mě v tom pokračovat, ale jiným způsobem než doposud. Přes sociální sítě a tímto blogem můžu snadno a rychle podpořit mnohem víc lidí najednou. Třeba pomůžu někomu vyřešit problém, zlepšit život nebo objevit skrytý potenciál.

Pokud se tato moje práce bude líbit a někomu pomůže, budu ráda. Pokud ne, je to taky v pořádku. Jako lidé jsme různí, proto se nemůžeme líbit úplně všem, ať už svými názory, nebo tím, jak vypadáme.

A to je má cesta k vytvoření blogu. Budu na něj psát s radostí a vše nechám s lehkostí plynout, ať to s ním dopadne jakkoli. Dovoluji si nemít to pod kontrolou :-)))

Pokud byste chtěli znát celý můj životní příběh, můžete si ho přečíst zde.